Kraniosakrální biodynamiku bych si dovolila označit jako léčbu dotekem. Jedná se o velmi lehké, jemné a neinvazivní doteky terapeuta vůči klientovi. Tento kontakt podporuje schopnost klientova systému v samoléčebných procesech a vede ho zpět ke zdroji zdraví.

Jak je popsáno v knize Základy kraniosakrální biodynamiky Franklyna Sillse, metoda má své kořeny ve 20. století a vychází z lékařského oboru osteopatie. Objevil ji Dr. William G. Sutherland (1873 – 1954) při zkoumání centrální nervové soustavy (CNS) a lebečních švů. Zjistil, že lebeční švy k sobě nejsou fixně srostlé, a namísto toho vykazují nepatrné rytmické pohyby. Tyto rytmické pohyby proudící v těle v pravidelných, jemných vlnách se označují primární respirace (PR). Dech Života, kterým Dr. Sutherland označil původce primární respirace, můžeme chápat jako esenci, vitální sílu, energii připodobňované práně, čchi atp., která prostupuje naším tělem a udržuje v nás život a zdraví. (F. Sills, 2013)

Veškeré buňky v lidském těle potřebují takto rytmicky „dýchat“, aby mohly optimálně fungovat. (F. Sills, 2013) Hovoříme-li o primární respiraci, jedná se o autonomní systém, který není závislý na plicním dýchání anebo na funkci srdce. Michael Kern ve své knize Dech Života: Moudrost skrytá v těle rytmy primární respirace popisuje jako „samoregulační a samouzdravující síly těla“ (M. Kern, 2011).

Projevy Dechu Života lze vnímat citlivýma rukama jako jemné pohyby v pravidelných rytmech na různých úrovních těla (kosti, tkáně, tekutiny, …). Pokud je tento rytmický pohyb, primární respirace, v těle pravidelný a silný, systém vykazuje fyziologické známky zdraví a se nachází v homeostáze (nebo se spíše k homeostáze neustále přibližuje). Výsledkem je zdraví člověka. V případě, že rytmický pohyb něco narušuje, či dokonce znemožňuje, začínají se v organismu objevovat dysfunkční oblasti a patologické jevy.